Xenofanés

 

  Všechno to bohům v básních svých Homér a Hésiod přiřkli, všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchem a hanbou, krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe.

Z. B 11 se Sexta

 

  Než lidé myslí o bozích, že rodí se, lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou.

Zl. B 14 z Klémenta

 

  Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli, Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé.

Zl. B 16 u uv. spis.

 

  Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé, koně by podobné koňům a voli podobné volům kreslili podoby bohů a právě taková těla jejich by robili, jakou i sami postavu mají.

Zl. B 15 z uv. spis.

 

  Jeden je bůh mezi bohy a lidmi největší, který smrtelníkům ani tělem ani myslí podoben není. Celý on vidí a celý též myslí a celý též slyší, na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne; nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam. Beze vší námahy všechno on koná9) Podle jiného výkladu: vším on otřásá. myšlenkou ducha.

Zl. B 23, 24, 26 a 25 z Klémenta, Sexta a Simplikia

 

  Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět o bozích přesného nic a o všem, co vykládám tuto. Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece sám o tom vpravdě neví a na všem spočívá zdání.

Zl. B 34 ze Sexta a Plutarcha

 

  Bozi neukázali vše z počátku smrtelným lidem; ti však hledati musí a časem neleznou lepší.

Zl. B 18 ze Stobaia

 

  Zemí i vodou je všechno, co rodí se, všechno, co roste.

Zl. B 29 ze Simplikia

 

  Neboť ze země jsme se zrodili všichni a z vody.

Zl. B 33 ze Sexta

 

  Ze země všechno vzniká a do země zaniká všechno.

Zl. B 27 z Aetia

 

  Moře je pramenem vody a také pramenem větru, nebýt velkého moře by ani nebylo mraků, ani by nebylo řek ni deštné z etheru vody, avšak veliké moře je rodičem mraků i větrů, jakož i řek ...

Zl. B 30 z Aetia

 

  Ta, kterou Iridou10) Duha zvou, je také jen oblakem pouhým, na pohled fialovým a červeným, jakož i žlutým.

Zl. B 32 z Homérových scholií

 

  V některých jeskyních stále se řine po stěnách voda.

Zl. B 37 z Hérodiána

 

  Kdyby žlutavý med bůh nebýval stvořil, tu fíky o mnoho sladší by zdály se lidem...

Zl. B 38 z uv. spis.

 

  Parmenidés a Xenofanés... útočí jakoby rozhněvaní na drzost těch, kdo se odvažují říkat, že vědí, ač nelze nic vědět.

Zl. A 25 z Cicerona

 

  Xenofanés pravil, že jsou stejně bezbožní ti, kdo říkají, že bozi vznikli, jako ti, kdo říkají, že zemřeli; neboť v obojím případě se děje, že někdy bozi nejsou.

Zl. A 12 z Aristotela

 

  Elejským tážícím se, mají-li obětovat Leukothei a zpívat nad ní pohřební písně či nemají, radil, aby nezpívali, pokládají-li ji za bohyni, a aby neobětovali, pokládají-li ji za člověka.11) Manželka ochromeného krále Athamanta, Ínó, skočila ze strachu před šílejícím chotěm do moře a stala se bohyní Leukotheí.

  Zl. A 13 z uv. spis.

 

  Xenofanés... vykládá o bozích, že není u nich nadvlády, neboť se nesluší, aby byl některý z bohů podřízen.

Zl. A 32 z Pseudoplutarchových Strómateis

 

  Xenofanés praví, že je podstata boha kulová, nikterak nepodobná člověku, že bůh celý vidí a celý slyší, avšak nedýchá a že je zcela duchem, rozumností a že je věčný.12) Některé z těchto vlastností asi vytkl až Parmenidés. A první vyslovil, že vše, co vzniká, hyne a že duše je dech.

Zl. A 1 z Diogena

 

  Xenofanés, jenž... uznával jedinou podstatu, nic nevysvětlil..., nýbrž, maje zření k celému vesmíru, říká, že jedno jest bohem.

Zl. A 30 z Aristotela

 

  Xenofanés praví, že nic nevzniká, ani nehyne, ani se nepohybuje a že jedno, veškero, je beze změny. Říká též, že bůh je věčný, jeden, veskrze sobě podobný, ohraničený, kulové podoby a všemi částmi vnímající.13) Některé z těchto vlastností asi vytkl až Parmenidés.

Zl. A 33 Z Hippolyta

 

  Xenofanés učil, že západ slunce vzniká jeho zhasnutím a že při východu vzniká zase jiné slunce.

Zl. A 41 z Aetia

 

  Xenofanés učil, že se každoměsíční ukrytí měsíce děje jeho uhašením.

Zl. A 43 z uv. spis.

 

  Xenofanés učil, že zdánlivé hvězdy u lodí, které někteří nazývají Dioskury,14) Eliášovo světlo jsou mráčky zářící při určitém pohybu.

Zl. A 39 z uv. spis.