Hlav.str. Buddhismus Filosofie Aktuality Diskusní fórum Odkazy

Presokratici

 EMPEDOKLÉS

Ζ básně Očistění

 

Zdrávi, přátelé, buďte vy, kteři bydlíte ν městě i žlum Akragantu α blízko υ vyášehradu,33) dba šlechetných skutků a neznalí špatnosti, cizím ctihodné útočiště! Já kráčím ne jíž jak člověk, nýbrž jak nesmrtelný bůh α u všech docházím pocty, jak se to slí α zdobí mě kvetoucí věnce i stužky. Kdykoli ijdu k mužům a ženám ν kvetoucím městě, ude mi vzdávají pocty a tisíce za mnou pak táhnou, chjíce zvědět, kudy jde stezka k prospěchu; jedni žádají pro sebe věštby a druzí vypva se

kvůli nemocem mnohým, by slyšeli záchranný výrok, těžkými bolestmi dlouho jjsouce mučení hrozně.

Ζ1. Β 112 z Diogena

 

Vždyť jsem byl kdysi již hochem α dívkou, keřem i ptákem, rybou ž němou, z moře se skokem vymršťující.

Zl. Β 117 z Diogena a Hippolyta

Naříkal jsem a plakal, když spatřil jsem nezvyklé mis­to. 34)

Zl. B 118 z Klémenta

 

Běda, ubohé lidské ty plémě, nešťastné, da, neboť z takových svárů jste vzešli a z takových vzdechů!

Ζ1. Β 124 z Klémenta

 

Protože těžkými hříchy jste stále zmateni v duši, nezbavíte již nikdy své srdce žalostných strasti.

Ζ1. Β l45 z uv. spis.

 

Νa konec potom budou z nich věštci, lékaři, pěvci, rovněž i mocnými vládci se stávají pozemským lidem, odtud pak nade vše slavní z nich poctami vzcházejí bozi, s jinými nesmrtelnými se sdílejí ο krb i ο stůl, nemají lidských strastí a zcela jsou nezničitelní.

Ζ1, Β 146 α 147 z Klémenta

Charis má ν nelásce tíživou Nutnost.

Zl. Β 116 z Plutarcha

 

Všechna zvířata krotká i přítulná k člověku byla, čtvernožci stejně jak ptáci, neb všude přátelství plálo. 

Zl.  Β 130 z Nikandrových scholií

Neučiníte konec již vraždění zlořečenému?

Hleďte, jak navzájem krutě se drásáte s lhostejnou myslí! 35)

Ζ1. Β 136 ze Sexta

 

Vlastního syna, jenž změnil svou podobu, pozvedne otec hloupý, zařízne, přitom se modlí; váhavě druzí mají se k oběti toho, jenž naříká. Neslyšící otec křiku, zabije syna a vystro hostinu hroznou. Stejně uchopí otce zas syn a děti svou matku, vyrvou jim z těla život a jedí vlastní své maso.

Ζ1. Β 137 a uv. spis

 

 

Z básně o přírodě

Poslyš mě, Pausanio, ty bystrého Anchita synu!

Ζ1. Β 1 z Diogena

Nejprve poslyš, které jsou čtyři kořeny všeho:

zářivý Zeus 36) a Héra,37) jež přináší život, a Hádés,38) konečně Néstis, lidské jež prameny slzami žíví."39)

Zl.B6 z Aetia a Sexta

 

 

Dvojí ti vyložím věc, hned vyroste z mnohého jedno, aby samotné bylo, a hned se zas rozpadne mnohé. Dvojí je věcí smrtelných vznik i úpadek dvojí: jeden spojením všeho se tvoří a zaniká zase, druhý, když vyrostl, opět se rozletí rozpadem všeho. Toto střídání stále se nikdy nemůže skončit: jednou veškery věci se Láskou spojují ν Jedno, po druhé zase všechno to rozdělí nenávist Sváru. Takovým způsobem, pokud se rodí z mnohého jedno, potud z jednoho rozpadlého zas vychází mnohé, potud vznikají věcí a život nemají stálý; pokud však ν střídání svém se nikdy nezastavují, potud v okruhu bytí jsou vždycky nepohnutelné. Nuže poslyš má slova, neb učením sílí ti mysl!

Jak jsem již íve pravil, když vytkl jsem výkladů účel, dvojí ti povím já věc: hned vyroste z mnohého jedno, aby samotné bylo, a hned se zas rozpadne v mnohé: oheň, vodu i zemi a vzduchu nesmírnou výši; od nich je oddělen záhubný Svár, jenž všude je těžký ν nich však přebývá Láska, jež stejná je na dél i na šíř. Pohlédni na ni svou myslí a neseď s užaslým zrakem!

  O lásce všichni vědí, že v lidské údy je vrostlá, lidé já milostně cítí a svorné konají činy, Afroditou ji zvou a jindy Radostí zase.

Ale že mezi živly se otáčí, nepoznal žádný smrtelník. Ty však poslyš teď neklamou cestu mé řeči! Všechny ty živly jsou sobě rovny i stejného stáří, avšak každý z nich jiný má úřad i povahu jinou, střídavě také vlády se zmocňují v oběhu času.

Mimo ně nevzniká nic a nic také nemůže přestat, vždyť kdyby hynuly stále, již dávno bylo by po nich. Čím by se zvětšil vesmír a odkud by mohlo to přijít?

Jak pak by mohl on zhynout , když bez oněch živlů nic není? Nikoliv, ony jen jsou a vzájemně obíhajíce stanou se tím a zas oním, a přece jsou veskrze stejné.

           Z1. B 17 ze Simplikia aj.

 

 Na hmotě lidských údů je možno to nejlépe vidět: jednou se veškery údy, jež lidské dostaly tělo, Láskou spojují v jedno, když život raší a kvete; po druhé zlými Sváry jsou od sebe roztrhovány, odděleně pak bloudí a po jednom na břehu žijí.

U keřů je tomu stejně i u ryb, jež ve vodě bydlí, stejně i u horských zvířat a u perutnatých ptáků.

Z1. B 20 ze Simplikia

Tak jak dříve bylo, tak bude a nikdy, jak myslím, nebude zbaven dvojí té síly 40) nesmírný život.

Zl. B 16 z Hippolyta

Jiného cosi ti povím, že u žádné smrtelné věci není rození, není též konc záhubné smrti, nýbrž je míšení jen a vzájemné střídání věcí smíšených, avšak lidé to rozením nazývat zvykli.

Zl. B 8 z Plutarcha

 

 

... smrt mstící...

Zl. B 10 z uv. spis.

 

Kdykoli v člověku smísí se živly a na světlo vyjdou nebo v divoké zvěři neb v keřích anebo v ptácích, tehdy říkají lidé, že vznikly věci, a zase, když se rozloučí živly, tu mluví o zhoubné smrti; ne jmenují to správně, než sám tak se zvyku mluvím.

Z1. B 9 z uv. spis.

 

Neboť ty kořeny - slunce a země, obloha, moře - všechny spojeny svorně jsou se všemi částkami svými, kolik jich na zemi vyrostlo, když tam zahnány byly. Právě tak, cokoli více se hodí k míšení, všechno navzájem vyrovnala a spojila bohyně Lásky. Naproti tomu prudce se potírá to, co se liší od sebe nejvíce rodem a směsí i vtištěným tvarem; je to neschopné spolu se pojit a velice bědné z podnětu Sváru, jelikož on je původcem toho.41)

Z1. B 22 Ze Simpllkia

 

Střídavě kořeny vlády se zmocňují v oběhu kruhu, do sebe zanikají a rostou zas v střídání sudby, neboť ony jen jsou a vzájemně obíhajíce lidmi se stávají, jakož i plemeny rozličných zvířat. Jednou kořeny Láskou se spojují v jednotný útvar, po druhé zase všechno to rozdělí nenávist Sváru, jakmile srostlé v jedno to zcela podlehne opět. Takovým způsobem, pokud se rodí z mnohého jedno, pokud z jednoho rozpadlého zas vychází mnohé,

potud vznikají věci a život nemají stálý; pokud však v střídání svém se nikdy nezastavují, potud v okruhu bytí jsou vždycky nepohnutelné.

Z1. B 26 z uv. spis.

 

Mnoho ze země vyrostlo hlav, jež bez krku byly, nahé se toulaly paže, jež byly zbaveny plecí, oči samotné bloudily, kterým zas chyběla čela.          

Z1. B 57 ze Simplikia a Aristotela

 

Tvorové s dvojí tváří a s dvojí tu vznikali hrudí, zrobenci z krav leč s lidskou hlavou a zrozenci z lidí s hlavou zas kraví, jakož i tvorové smíšení zčásti z mužů, zčásti pak z žen a mající pohlaví stinné.

Zl. B 61 z Ailiana aj.

Velký a široký měsíce kruh když zasáhlo slunce, ihned se vrátilo zpět, by v běhu dostihlo nebe.

Zl. B 43 z Filóna v arménském překladu a z Plutarcha

 

... zakryl paprsky slunce,

zatím co kráčelo nad ním, a ze země zatemnil tolik, jakou měl právě šíři ten měsíc jiskrnooký.

Z1. B 42 z Plutarcha

Zemi vidíme zemi a vodou vidíme vodu,

vzduchem zas božský vzduch a ohněm ničivý oheň, lásku vidíme láskou u svár zas žalostným svárem.

Z1. B 109 z Aristotela

 

... neboť z kořenů těchto je svorně spojeno všechno, těmito lidé myslí a radost mají i smutek.

Zl. B 107 z Theofrasta

 

... vždyť podle stavu těla přec rozumnost člověka roste.

Zl. B 106 z Aristotela

 

­ Do jaké míry lidé se mění, do té jim ve snu přichází myšlení jiné...

Zl. B 108 z Aristotela aj.

 

 

Blažen je ten, kdo poklad si získal myšlenek božských, ubohý je však ten, kdo má o bozích temný jen dohad.

Zl. B 132 z Klémenta

Nelze však božstvo přiblížit očím, by v dosahu bylo, ani rukama nelze je uchopit, kudy přec hlavní

cesta přemluvy lidem vždy vpadá do jejich mysli.

Zl. B 133 z uv. spis.

Vždyť přece údy nejsou mu 42) lidskou zdobeny hlavou, vždyť přece ani od zad mu neroste dvojitá větev, nemá též nohou, ni hbitých kolen, ni temného údu, nýbrž je jedině svatou a zcela nadlidskou myslí, která myšlenkou rychlou se řítí po celém světě.

Zl. B 134 z Ammónia

 

Vložíš-li tato má slova v svou pevnou mysl a vlídně, s čistým úsilím po všechen čas na ně hleděti budeš, nejenom po celý život tě budou provázet všechna, nýbrž získáš i mnoho z nich jiného, jelikož sama vrůstají do nitra člověka tak, jak je povaha jeho. Pakli po jiných věcech ty zatoužíš, jaké jsou lidem obvyklé, nesčíslné a ubohé, otupující,

tu tebe ihned slova ta opustí v oběhu času. Protože touží, aby se vrátila k vlastnímu rodu, neboť to věz , že všechno má rozum a v myšlení podíl!

Zl. B 110 z Hippolyta a Sexta

Dovíš se o všech lécích, jež chrání před zlem i stářím, protože jenom tobě já všechno to splniti hodlám. Sílu nezdolných větrů též zádržích, které se prudce na zemi řítí a  dechem svým všechno osení ničí, ale budeš-li chtít, zas v náhradu přivedeš vánky. Z temného deště sucho ty učiníš, které by lidem prospěšné bylo, a jindy zas učiníš z letního sucha příval živicí stromy, jenž ze vzduchu vytékat bude. Ano, vyvedeš z Hádu též sílu mrtvého muže.

Zl. B 111 Z Diogena a Klé-menta

Empedoklés uznává čtyři živly... ty stále trvají a neznikají, nýbrž se ve větším nebo menším množství slučují a rozlučují v jednotu a z jednoty.

Zl. A 28 z Aristotela

Empedoklés říká, že věci střídavě se pohybují a jsou opět v klidu; pohybují se, kdykoli činí Lásku z množství jed­notu nebo Svár z jednoty množství, a jsou v klidu v dobách mezi tím.

Aristotelés, Fys. VIII 1

Empedoklés praví, že Láska a Svár nabývají střídavě mo­ci, že Láska všechno sjednocuje, tím ničí svět Sváru a tvoří z něho Sfairos, Svár pak znovu živly rozlučuje a tvoří tento svět.

Zl. A 52 ze Simplikia

(Podle Empedokla) je tvůrce a původcem vzniku všech vě­ci zhoubný Svár a původkyní odchodu věcí za světa, jejich přeměny a navrácení do jednoho světa je Láska.

Zl. B 16 Z Hippolyta

 Empedoklés Akragantský učí, že jsou čtyři živly, voda, oheň, vzduch a země a že jejich příčinou je Láska a Svár. A praví, že se z prvního smíšení živlů vyloučil vzduch a roz­lil se kolem dokola. Po vzduchu vyběhl oheň a nemaje jiného místa běží nahoru pod pahorek obklopující vzduch. 43) Kolem země se pak otáčejí dvě polokoule, jedna veskrze z ohně, druhá smíšená ze vzduchu a z mála ohně; Empedoklés ji poklá­dá za noc. Počátek pohybu pak vznikl tím, že někde nastal shluk návalem ohně. Slunce svou přirozeností není oheň, nýbrž odraz ohně podobný odrazu ve vodě. O měsíci říká, že se sám utvořil ze vzduchu, jenž byl uchvácen ohněm. Vzduch se tu srazil, jako se srážejí ledové kroupy. Světlo má měsíc od slunce.

Z1. A 30 z Pseudoplutarcho-vých Strómateis

Druzi, jako Empedoklés, říkají, že pohyb oblohy, který se děje v kruhu a je rychlejší, brání pohybu země 44) tak, jako je tomu s vodou v pohárem, neboť i ta, ač se při otáčení poháru často dostane pod dno kovové nádoby, přece nevyteče dolil, třebas od přírody tak teče...

Zl. A 67 z Aristotela

Empedoklés pravil, že světlo je vytékající látka, že se dostává ze svítícího tělesa na jprve do prostoru mezi zemí a oblohou pak přichzí k nám, ale my nepozorujeme takový po­hyb světla pro jeho rychlost.

Zl. A 57 z Filopona

 

Empedoklés praví, že jako první z živých bytostí vyrostly za země stromy, dříve než se kolem rozestřelo slunce a než se rozrůznily den a noc. Pro souměrnost smíšení obsahují stromy podíl mužského i ženského živlu. Rostou tím, že jsou zvedány teplem v zemi, takže jsou částí země tak jako zárodky v břiše jsou částmi dělohy. Plody pak jsou přebytkem vody a ohně v rostlinách. Které stromy mají nedostatečnou vlhkost, pozbývají listí, když v létě vlhkost vysychá; ty však, které mají více vlhkosti, zůstávají zelené, jako je tomu u vavřínu, olivy a palmy.

Zl. A 70 z Aetia.

 

  Empedoklés učí, že se rodí maso ze čtyř živlů smíšených v stejném poměru: svaly z ohně a země smíšených s dvojnásobnou mírou vody, nehty se rodí živočichům ze svalů ochlazených na povrchu stykem se vzduchem a kosti se rodí ze dvou dílů vody i země a čtyř dílů ohně, při čemž se mísí tyto části uvnitř země. Pot a slza vznikají tím, že se krev zřeďuje a zředěním roztéká.

Zl. A 78 z uv. spis.

 

  Které části těla se tak navzájem spojily, že se mohly uchovat, z těch se stali živočichové a udrželi se, ježto si jejich části navzájem vypomáhaly, takže zuby rozmělňovaly potravu, žaludek ji trávil a játra ji měnila v krev. A lidská hlava sešedši se s lidským tělem působí, že se uchovává celek, nehodí se však k volskému tělu a hyne, neboť části, které se nesešly v náležitém poměru, zhynuly.

Zl. B 61 ze Simplikia

 

  Druhy všech zvířat se rozlišily podle povahy jejich směsi; jedna zvířata mají zvláštní sklon k vodě, druhá, majíce více ohnivého živlu, vzlétla do vzduchu, těžší se obrátila k zemi a ta, která mají souměrnou směs, přivykla všem místům.

Zl. A 72 z Aetia

 

  První vdechnutí prvního živočicha vzniklo, když odcházela vlhkost v novorozeňatech a na vyprázdněná místa vnikal do pootevřených cév ven, vytlačovalo vzduch, nastal výdech, a když se teplo znovu vrátilo a tak umožnilo návrat vzduchu, nastal zase vdech.

Zl. A 74 z uv. spis.

 

  Empedoklés praví, že vnímáme tím, že jsou předměty přizpůsobeny průduchům každého smyslu. Proto také nemohou smysly navzájem soudit o svých předmětech, ježto průduchy jedněch jsou jaksi příliš široké a druhých příliš úzké pro vnímaný předmět, takže jedny předměty snadno procházejí, aniž se dotknou průduchů, a druhé nemohou vůbec vstoupit.

  Pokouší se též vyložit o zraku, jaký asi je, a říká, že jeho nitro je oheň a jeho vnějšek je voda, země a vzduch; jimi prochází oheň, ježto je řídký, tak jako světlo ve svítilnách. Průduchy pro oheň i pro vodu běží střídavě a skrze průduchy ohně poznáváme bílé věci, skrze průduchy vody pak černé, neboť se k sobě navzájem hodí. A barvy přicházejí ke zraku výtoky ...

  Slyšení pak vzniká z vnějších zvuků, kdykoli totiž vzduch, pohnutý hlasem, zvučí uvnitř uší. Neboť sluch, jejž nazývá masitou větví, je jakoby zvonem stejných zvuků: je-li uveden v pohyb, mrští vzduchem na pevné části ucha a způsobuje zvuk.

  Čichání pak vzniká vdechováním. Proto čichají nejvíce ti, kdo mají nejprudší pohyby dýchací. Největší zápach vytéká z jemných a lehkých látek. O chuti a hmatu nevymezuje jednotlivě, ani jak, ani čím vznikají, kromě toho, co je společné všemu, že se vnímání děje přizpůsobením průchodům. Libost pak máme z podobnosti (věcí našemu tělu) jak v částech, tak v jejich smíšení, a nelibosti z opaku.

  Stejně vykládá i o myšlení a o nevědomosti, neboť myšlení se děje podobností a nevědomost nepodobností, takže myšlení je totéž nebo podobné jako vnímání... Proto se myslí nejvíce krví, neboť v ní jsou ze všech částí těla nejvíce živly smíšeny. Ti tedy, u nichž jsou smíšeny stejné nebo podobné živly, nepříliš vzdálené od sebe a  ani příliš malé, ani příliš velké, ti jsou nejrozumnější a nejbystřejší ve vnímání. Obdobně pak ti, kdo jsou jim nejbližší; a u kterých je to obráceně, ti jsou nejrozumnější. Ti, jejichž živly jsou rozloženy slabě a řídce, jsou tupí a pomalí; ti u nichž jsou rozloženy hustě a drobně rozdělené, takoví se prudce ženou a chápou se mnoha věcí, ale máloco vykonají pro prudký pohyb krve. Ti pak, u nichž je střední směs jen v jedné části těla, jsou v tom směru schopni; proto jsou jedni dobrými řečníky a druzí umělci,45) ježto onu směs v rukou a oni v jazyce. A podobně je tomu i s ostatními s ostatními schopnostmi.

Zl. A 86 z Theofrasta

 

  Empedoklés vykládal, že barva je to, co se hodí k průduchům zraku a že jsou čtyři barvy, tolik, kolik je živlů: bílá, černá, červená a zelená.

Zl. A 92 z Aetia

 

  Smrt vzniká rozloučením ohnivého (vzdušného, vodního a zemského) živlu, z kterých byl člověk sloučen, proto je smrt společná tělu i duši. Spánek pak vzniká odloučením ohnivého živlu.

Zl. A 85 z uv. spis.

 

  Empedoklés prý řekl: „Akraganští hýří, jako by měli zítra zemřít, domy si však stavějí, jako by měli žít věčně“.

Zl. A 1 z Diogena

 

   

   

 

 

 

 

 

 

33) Sicilské město Akragas (Girganti) leželo na horském úbočí nad řekou stejného jména.

34) O naroze na zemi.

35)   O pojídání masa zvířat, v nichž přebývají lidské duše.

 

36) T.

j.

ο heň.

37) T.

j.

vzduch.

38)-T.

j.

ze mě,

39) T®

j ®

voda; Néstis byla sicilská bohyně.

 

4O) T. j. Lásky a Sváru.

41) Nejisté čtení.

42 )    Bo žstvu.

43)  T. j. oblohu.

44) Aby nepadla.

45) K nim náleželi i řemeslníci. lyže