Parmenidés

  Koně, kteří mě nosí, mě táhli podle mé chuti, až mě dovezli na onu proslulou k bohyni cestu, která přes všechna města vždy vodívá znalého muže. Po ní jsem jel, neb po ní mě vezli rozumní koně táhnouce vůz a cestu mi dívky ukazovaly. Žhnoucí náprava v hlavici kol jako píšťala zněla – neboť s obou dvou stran ji prudce kola dvě hnala soustruhovaná-, když rychle spěchaly sluneční dívky, aby mě dovedly k světlu, a proto příbytek Noci opustily a závoje s hlav svých rukama sňaly. Stojí tam brána, k níž vedou dráhy jak Dne, tak i Noci; nadpražím objata je a dole zas kamenným prahem. Onu etheru bránu pak veliké veřeje plní, ke kterým střídavé klíče má přísná bohyně práva. Této něžnými slovy hned domlouvajíce dívky, přemluvily ji chytře, by přivřenou závoru rychle od brány odsunula. Tu rozletěla se brána, břevna pak pokrytá kovem a spojená čepy i hřeby střídavě otáčela se v jamkách a široký otvor dvěří zcela se uvolnil. Hned pak sluneční dívky branou řídily vůz i koně po cestě přímo. Tehdy bohyně vlídně mě přijala, chopila rukou pravici mou a tak slova vyřkla a mluvila ke mně: „Vítej mi, jinochu, který ses spojil s nesmrtelnými vozatajkami a na koních, již tě nesou, jsi přibyl do domu mého. Nebyla zlá to sudba, jež tebe přivedla touto cestou – je vzdálena od dráhy lidské -, avšak zákon a právo. Máš proto zvěděti všechno: jednak statečné srdce ty poznáš okrouhlé27 (Pravidelný, krásný tvar) Pravdy, jednak domněnky lidské, v nichž není jistoty pravé. Přesto však poznáš i to, jak domnělé mělo by býti podobné, kdyby snad proniklo veskrze všechno.

Zl. B 1 ze Sexta a Simplikia

 

  Nuže já ti teď povím -  a slovo, jež uslyšíš, podrž -, které lze jenom cesty si mysliti zkoumáním všeho: jedna cesta, že jest a že vůbec nebytí není, dráha to přesvědčení, neb ono provází pravdu; druhá pak cesta, že není a že je nebytí nutné. O této cestě ti říkám, že nelze ji nikterak poznat, neboť nejsoucí ani bys nepoznal – není to možno -, ani je nevyslovil, vždyť myslit a býti je totéž.

Zl. B 2 a 3 z Prokla, Klémenta aj.

 

  ... je společné pro mne, odkudkoli já počnu, neb znovu se zase tam vrátím.

Zl. B 5 z Prokla

 

Pohleď, jak vzdálené věci jsou mysli úplně blízké, vždyť ona od jsoucího přec jsoucí odtrhnout nechme, ani když rozptyluje se veskrze po celém světě, ani když zase se spojí ...

Zl. B 4 z Klémenta

 

Třeba je říkat a myslit, že jsoucí jest, neboť bytí jest, kdežto nic věru není. To na mysli míti ti káži, od této cesty zkoumání chci tebe odvrátit předem. Avšak též od druhé cesty, té, po níž se zmítají lidé neznalí ničeho, dvojhlaví, neb jim bezradnost v hrudi řídí bloudící jejich mysl a oni se ženou hlubší a zároveň slepí, ti zmatenci, nesoudné davy, pro které bytí a nebytí touž je věcí i různou, pro které také ve všech je zpáteční cesta.

Zl. B 6 ze Simplikia

 

Nikdy zajisté nedá se prokázat nejsoucna jsoucnost. Od této cesty zkoumání hleď svou odvracet mysl, ani ať zkušený zvyk tě nenutí, abys tou cestou řídil oslepené oči a zalehlé uši a jazyk! Nikoli, ty jen rozumem rozsuď to zkoumání sporné, o němž jsem mluvila! Teď již zbývá jen o jedné cestě zpráva: že jest, a při této cestě jsou velice četná znamení, že ono jsoucí, jež nevzniklo, nezajde také, že je jediné, celé a pevné i neukončené. Nebylo nikdy a nebude – jest nyní najednou celé, souvislé, jedno. Neb jaký pak pro ně chceš vyhledat původ? Jak pak a odkud by vzrostlo? Že z nejsoucího by bylo, nedovolím, bys říkal a myslil, vždyť říci a myslit nelze, že není. A jaká as nutnost by přiměla jsoucí, aby, počavši z ničeho, dřív nebo později vzniklo? Tudíž musí buď veskrze být neb naprosto nebýt. Ani že z nejsoucího by jiného28) T. j. jsoucí. vzniknout cos mohlo, nesvolí důkazu síla, a proto bohyně práva neuvolňuje jsoucí z pout, aby vzniklo neb zašlo, nýbrž je drží a rozhodnutí teď záleží na tom: jest nebo není? Nuž takto již rozhodnuto, jak nutno: jednu pominout cestu, již nelze myslit ni vyřknout, - pravdivá není – a druhou pak za jsoucí uznat a správnou. Jak pak by jsoucí později bylo a jak by dřív vzniklo? Jestliže vzniklo, pak není a stejně, má-li kdys býti. Tak tedy vznikání zhašeno jest a zapadl zánik. Jsoucí nelze též dělit, neb celé jest veskrze stejné, není ho zde trochu více, což mohlo by spojení bránit, ani zas trochu méně; je veskrze jsoucího plno. Proto souvisí zcela, neb se jsoucím jsoucí se stýká. Jsoucí je bez pohnutí – jeť sevřeno mocnými pouty -, bez počátku a bez ustání, neb vznik a též zánik daleko zahnány byly, je odvrhl pravdivý důkaz. Zůstává stejné a na stejném místě, o sobě samo leží a zůstává tam, neb mocná Nutnost je drží v poutech hranice, která je kolem dokola svírá, protože nesmí být bez konce; vždyť mu ničeho není třeba, a bez konce jsouc, by všeho potřebno bylo.  Toutéž věcí je myslit, a o čem se myslí, neb věru bez jsoucího, v němž je vždy myšlení vyřčeno, nijak myšlení nemůžeš nalézt, vždyť není a nebude nikdy jiného nic mimo jsoucí, neb Sudba je sevřela pouty, aby bylo vždy celé a bez hnutí; proto vše bude pouhým zájmem, co lidé si vytkli věříce pevně, že je to pravda: vznikat i zanikat, být a též nebýt, měniti svoje místo i barvu střídati jasnou. Nejzazší hranici majíc, je jsoucí se všech stran zcela ukončeno a hmotě se podobá okrouhlé koule; od středu všude je stejné a ani o málo větší, ani o málo menší zde nesmí být nežli onde. Není přes nejsoucího, jež snad by mu bránilo dospět k stejnosti, aniž je možno, by jsoucího zde bylo více, jinde zas méně, než jest, neb celé je neporušeno. Jeť sobě odevšad rovné a stejně k hranicím spěje. Zde já pro tebe končím již o pravdě hodnou vší víry řeč i myšlenku; odtud pak pouhé domněnky lidí smrtelných poznávej, vyslechna slov mých pořádek klamný! Dvoje podoby lidé se rozhodli pojmenovati  - jednu z nich netřeba uznat, neb v tom se mýlili oni -, protivná přiřkli jim těla a navzájem odlišné zcela dali jim znaky; z nich jedna je plamenný etheru oheň, mírný, velice lehký a s sebou veskrze stejný, ne však s podobnou druhou. I tato prý o sobě trvá, protivná; temná noc je to, tělo husté a těžké. Tento řád světa celá ti vyložím, podobný pravdě, abys míněním lidským již nikdy předstižen nebyl.

Zl. B 7 a 8 ze Sexta, Siplikia aj.

 

  Když pak již všechny věci jsou nazvány světlem a nocí a když ty podle svých sil jsou přiřčeny rozličným věcem,29) T. j. když jsou jednotlivé věci podle své povahy nazvány světlými nebo temnými. tu je vše zároveň plné jak světla, tak nezjevné noci, jež jsou si rovny, neb jedno z nich nemá podílu v druhém.30) T. j. světlo nezasahuje do noci a naopak.

Zl. B 9 ze Simplikia

 

Povahu etheru poznáš i všechny v etheru hvězdy, jakož i ničivá díla, jež působí posvátná, čistá pochodeň slunce, i odkud to všechno původ svůj vzalo; poznáš oběžná díla i povahu měsíce s okem kruhovým, o obloze se dovíš též obklopující, odkud vznikla a jak ji vedouc spoutala Nutnost, aby držela hranice hvězd...

Zl. B 10 z Klémenta

 

    Parmenidés... tvrdě, že vedle jsoucího není nejsoucí ničím, nutně se domnívá, že jsoucí je jedno a že není nic jiného... Pokud je však nucen řídit se jevy a pokud myslí, že je jedno podle rozumu, ale mnohé podle smyslového vnímání, potud uznává dvě příčiny a dva počátky, teplo a chladno, a zve je ohněm a zemí. Z toho pak řadí teplo k jsoucímu a druhé k nejsoucímu.

Zl. A 24 z Aristotela

 

Parmenidés vykládá původ všeho, co vzniká a zaniká, až po části živočichů.

Zl. B 11 ze Simplikia

 

 

 

Hlavní strana